Plahočíme se do kopce, ochlazuje se a ještě ke všem se stmívá. Projdeme kolem hřbitova a jsme na kopci. Tma už je jako v pytli. Kruci, to tu nemaj lampy? Nojo, na hvězdárně asi moc svítit nemůžou, abysme něco viděli. No, a na to nakonec čekáme. Těšíme se na návštěvu hvězdárny. A nejen to, chceme se podívat do hlubin vesmíru více než 100 let starým dalekohledem.
Již se setmělo. Po kamenném schodišti, osvětleném slabým červeným světlem, vstupujeme do kopule – centra hvězdárny. Ještě čtyři dřevěné schůdky, taktéž v červeném světle, nás dělí od dalekohledu. Na mohutné konstrukci, které hvězdáři říkají montáž, se nachází několik trubek.O té nejtlustší nám průvodce vypráví, že se používá, nebo spíše využívala, k fotografování velkých ploch oblohy. Říkají ji Maksutovova komora, místní říkají maksutovka. Bylo možno tak zachytit například dlouhé ohony komet. Dnes je to již problém. Fotografický materiál je drahý nejen v klasických rozměrech, natož pak ve velikostech potřebných pro tuto fotokomoru. Nyní je předělaná na fotografování na digitální čip. Ale prý to není tak jednoduché, musel se udělat korektor, komora fotí na mírně prohnutý film a čip je rovný, a to prý nebylo vše …
Toto však není jediná „trubka“ ve vidlici paralaktické montáže. Nad ní se nalézá další, trochu tenčí. Skrývá prý jednou prohnuté, odborně snad parabolické zrcadlo, pokryté vrstvou hliníku, druhé prohnuté obráceně, nepletu-li se hyperbolické, a okulár, do kterého se dá podívat.Třetí roura je ta, na kterou se těšíme nejvíce. Čočkový dalekohled používaný jednak na sledování slunečních skvrn na povrchu Slunce, jednak na pátrání v temných hlubinách vesmíru. Dalekohled mnichovské firmy Merz, do jehož okuláru se dívalo i oko původního majitele barona Artura Krause z Pardubic. Tak uvidíme…
Náš průvodce tlumí již tak slabé světlo v kopuli. Ve štěrbině, jak říkají astronomové té díře, kterou se dívají z té polokoule po obloze, se objeví hvězdy. Skloní se ještě na chvíli ke klávesnici počítače. I ten svítí červeně. Chvíli do ní klepe a dalekohled se začíná otáčet. Prý k nějaké planetární mlhovině. Prý se jmenuje „Činka“. No jednu mám doma pod postelí. Ale to bude asi jiná. Tato má navíc označení M27. Podle nějakého chlapa co hledal komety ve Francii, Messier….?„Prosím, podívejte se“, ozývá se z přítmí. Vstupuji na schůdky a tisknu oko k čočce okuláru …. Ale, nic nevidím. Blbej dalekohled … Co teď. Nakonec přiznávám … nic nevidím. Ze tmy se ozývá hlas: „Nebojte, ještě chvíli vydržte a slabý motýlek, nebo ta zmíněná činka se Vám v oku objeví“. A opravdu začínám vidět nevídané. Slabý obláček, který jsem považoval zprvu za flek na skle čočky začíná nabývat kýženého tvaru. Ještě jednou zvedám hlavu a pokouším se podívat, zda i okem na nebi něco uvidím. No, ani nepoznám, kam koukám, jen spousta a spousta hvězd. Vtom zelený paprsek namíří kamsi na oblohu. „Vidím, že hledáte, kam koukáme. Tak tam, kam míří zelený paprsek. Do souhvězdí Lištičky“, ozve se opět odkudsi z kopule. Koukám jak blázen. Vždyť to souhvězdí ani neznám, tak Velký a Malý vůz, ale to prý souhvězdí nejsou … jsem z toho jelen. Vracím se opět k okuláru. „Koukáte se na do takové vzdálenosti, že i tomu velmi rychlému světlu to trvalo tisíc a dvě stě padesát let. A že si to letí tři sta tisíc kilometrů za hodinu“. Zase ten tajemný hlas z neznáma, tedy temna kopule. Ale již mu věřím. Teď již opravdu vidím ten tvar činky či motýla, ale … Viděl jsem obrázky hezčí. Na stránkách internetu. „Ano, máte pravdu“, ozve se opět můj průvodce. „Váš pohled tady není možno opravdu srovnávat se snímky z kosmických či obřích pozemských teleskopů. Ale tam byste se do dalekohledu nikdy nepodívali. Tady si to můžete vychutnat na vlastní oči“. Ano. Asi je to tak. Již věřím všemu, a to jsme prý teprve na začátku. Už teď se mi z přemíry informací o hroutících se hvězdách, vyvrhovaných plynech a konci našeho Slunce – je to vůbec možné – točí hlava.
„Až se vynadíváte, posuneme dalekohled dál, mnohem dál“. Zase ten hlas ze tmy. Ale již se těším a souhlasím. Činku opouštíme. Dalekohled slabě zavrní, ovšem přehluší jej bouře otáčející se kopule. Mám pocit, že se se mnou točí celý svět. „Nebojte, vy stále stojíte, jen jsme museli otočit kopuli, aby štěrbina mířila tam kam dalekohled“. Uklidnění na mé tváři by bylo viditelné, kdyby v té tmě bylo vidět. A opět skláním oko k okuláru, Už začínám ta slova znát. A můj průvodce opět z hlubin kopule promluví. „Jestli jsme se před chvílí koukali do vzdálenosti tisíce světelných let, teď hledíte třicet tisíc krát dále. Těch tři sta tisíc hvězd neuvidíte, ale okraje toho mlhavého fleku uprostřed za chvíli uvidíte jako poněkud roztřepena, to jsou hvězdy na okraji této kulové hvězdokupy. Jmenuje se M13, ale my ji důvěrně říkáme kulovka v Herkulovi. Sice tam není sama, ale řeknete-li toto, každý astronom ví, o čem se právě mluví.“ Ano, vidím jak mlhavý chuchvalec, tak hvězdy na okraji. Nakonec se mě ta skutečná astronomie zalíbí. I když není barevná jako v časopisech a je tu zima. A to je srpen. Tak se nenápadně poptávám – co děláte v zimě? To tu zavřete? „Nebojte, můžete přijít i v zimě, obloha bude stejně krásná, akorát bude chladněji. Bohužel. Ale tady topit nemůžeme, to byste nic neviděli, klepal by se nám tady vzduch tak, že by každá ta tečka – tedy hvězda – vypadala jako mlhovina nebo kometa.“
A jedeme dál. Kometa, jméno už nevím, ale během té hodiny, co jsme v kopuli byli, se na obloze viditelně pohnula. A další mlhovina, galaxie – tam je to ještě o několik řádů dále. Hlava se mi točí více než kopule nad ní. Zimu už necítím, jen souznění s vesmírem. „Konečně“, ozve se opět hlas průvodce. „Tam již dalekohled skloníme. Jak Jupiter tak Saturn jsou dost vysoko nad východem, že se na ně můžeme podívat. Není Vám zima?“. Není, odpovídám a doufám, že mne neprozradí drkot zubů. Ale chci je vidět. Opět zavrčí dalekohled a zaburácí kopule. Nyní se poprvé ujme můj průvodce krabičky ručně ovládající dalekohled. „Jsme velmi nízko nad východem a tady již musíme chod dalekohledu trochu zkorigovat. Montáž je stará více než 50 roků a za tu dobu již mnohé odsloužila. Má slíbenu rekonstrukci, ale kdy se na ni dostane …“. I přes trochu pesimistické řeči mého průvodce stačilo několik krátkých ťuknutí do tlačítek a uprostřed mého pohledu se objevila krásná pruhatá koule. Prý se jmenuje Jupiter a je největší planetou. Alespoň u našeho Slunce. Jinde prý … Ale to už prosím hlas z temna kopule – už žádné podrobnosti, už jen to vesmírné tajemno.
Jupiter byl krásný. Atmosférické bouře, měsíce – viděli jsme všechny ty čtyři nejslavnější. A co teprve Saturn.
Obrázek z Laterny magiky …. A to prý mám přijít za týden, až bude Měsíc jako srpek na obloze nad západem. Přijdu, určitě přijdu. Sice mám už teď hlavu jako škopek, prsty u nohou necítím zimou a mám hlad. A můj průvodce?
Prý že ráno bude krásně vidět Merkur, a za týden bude Měsíc zakrývat nějakou Šipku, nebo Spiku, no prostě nějakou hvězdu …. Ne ne ne, to asi nezvládnu, ale na ten Měsíc se vrátím …
